Kapitola 3. (Mezikapitola)

12. září 2012 v 13:06 | Gabriel

Byl 4. červenec roku 1989. V Americe slavili Den nezávislosti, v Asii… No, to nevím, co se tam zrovna dělo, ale vím, že v Evropě, konkrétně ve francouzském městě Nice jsem se ve špinavém bytě na špinavé podlaze špinavé děvce Jacqueline narodil já.



Pojmenovala mě Gabriel D'Angelo. Velmi volně by se to dalo přeložit jako anděl Gabriel, což je trochu ironie, vezmu-li v potaz, kdo je moje matka a kdo jsem já. K tomu ale později. Ve skutečnosti je moje jméno nejspíš jen náhoda. Je to jen jméno. Po většinu času mi matka stejně říkala parchante a tak.

Takže jsem se narodil na úplném konci společenského žebříčku a docela se divím, že mě matka vůbec nechala zapsat na matrice. Dobře, zapsala mě tam proto, aby dostala nějaké příspěvky na dítě. Tím pádem by se dalo říct, že mě ze začátku měla ještě tak trochu ráda. Vydělával jsem jí peníze a každého, kdo jí přinesl peníze, měla ráda.

Nevěděl jsem, kdo je můj otec, a nikdy mě nenapadlo po něm pátrat. Beztak to byl nějaký její zákazník a co to asi tak mohlo být za člověka, když šel s ní? Navíc mi úplně stačilo vědět, že polovina mých genů je jejích… Jo, vážně skvělá výbava do života.

A tak jsem vyrůstal v té nejhorší čtvrti ve městě, v malém bytečku s matkou, v jejíž posteli každou noc ležel jiný chlap. Někdy se jich dokonce vystřídalo několik za noc a někdy jich tam zase bylo víc naráz. Spal jsem v kuchyni na gauči, takže mě vždycky, když se matka v noci vracela domů, probudila. Naučilo mě to usnout okamžitě, abych pro sebe získal co nejvíc spánku, a vycvičilo mě to, abych se probudil při sebemenším podezřelém hluku, což se mi hodilo nejen v tomhle životě, kdy hrozilo, že by některý matčin zákazník dostal chuť na malého chlapečka, ale i v tom dalším životě, který mě teprve čekal.

Ačkoliv matka byla blízko mě, byl jsem sám. Jediný fyzický kontakt, který jsem s ní měl, byly facky a pohlavky a nebylo jich málo. Nikdy jsem neudělal nic správně, byl jsem pro ni akorát přítěž a příživník. Snažil jsem se jí vyhýbat a toulal se ulicemi mezi zloději, prostitutkami a drogovými dealery. A myslím, že matka tajně doufala, že se jednoho krásného dne už prostě nevrátím. K její smůle jsem se vždycky vrátil. Když jsem neměl co jíst, prostě jsem si něco ukradl. Takový byl můj život. Nebylo to nic těžkého. Turisté si nedávali pozor na svoje peněženky a nosili je nacpané k prasknutí. Stačilo sem tam někomu sáhnout do kapsy a měl jsem vystaráno na několik dní dopředu. Dával jsem si pozor, aby mě nechytili, ale kdo by stejně podezříval malé dítě? Vždyť mi mohlo být tak sedm. Ale matka nějak přišla na to, že je ze mě zloděj. Normální rodič by mě zmlátil, vynadal mi a dal domácí vězení, ale ona? Ona mě pochválila a zjistila, že její nenáviděné dítě by jí mohlo vydělat nějaké peníze. A tak jsem chodil ven, kradl a nosil jí "vydělané" peníze.

Možná se ptáte, co škola. Matka mě tam nechala zapsat, aby měla klid od nenechavých úřadů, takže jsem navštěvoval tu nejhorší školu na světě, protože byla státní, tudíž zadarmo. Chodil jsem tam, většinou hlavně proto, že jsem dostal teplý oběd, ačkoliv jsem věděl, že za ukradené peníze jsem si mohl koupit něco mnohem lepšího. Jo, a taky jsem tam měl pár kamarádů, se kterými jsme tak nějak válčili proti učitelům. Najednou jsem nebyl sám, měl jsem kolem sebe někoho, kdo se o mě zajímal. Ale s učením to bylo horší. Nešlo mi to a hlavně mě to ani trochu nebavilo. A učitele moje opakované neúspěchy vytáčely k nepříčetnosti. Takže není těžké si domyslet, že jsem se to ani nesnažil a jen jsem bavil jejich snahou mě něco naučit. I přesto, že jsem na to kašlal, nenosil úkoly a pomůcky, se jim podařilo nacpat mi do hlavy nějaké vědomosti a naučit mě číst, psát a počítat.

Když mi bylo devět, začala další etapa mého života, ale ještě pořád to byl ten starý život. Matka si usmyslela, že se přestěhujeme. Nejspíš něco provedla a potřebovala zdrhnout. Odjížděli jsme ve spěchu s jedním odřeným kufrem a několika taškami. Jestli jsem si do teď myslel, že Nice byla díra, tak část Paříže, do kterého mě matka přivezla, byla ještě mnohem horší. Nikdy by mě nenapadlo, že existuje něco odpornějšího než náš zatuchlý byt prolezlý špínou. Existovalo.

Do školy mě už znovu nezapsala, takže moje školní docházka skončila po třech letech. A úřady nikdy nepátraly, kam jsem se ztratil. V této chvíli mi přišlo, že jsem pro tenhle svět přestal existovat, ačkoliv ve skutečnosti se tak doopravdy stalo až o pár let později.

Bydleli jsme v malém přízemním domě. Měl jsem vlastní pokoj a v něm matračku místo postele, velkou krabici od televize jako skříň, otočenou přepravku od nějakého ovoce jako stoleček a hlavně soukromí.

Když jsem nechodil do školy, neměl jsem co dělat, flákal jsem se, kradl…

A pak se stalo něco divného. Snažil jsem se okrást takového tlustého chlapa, ale on si mě všiml a začal mě honit. Utekl bych mu, jenže se do toho nějak vložili dva strážníci a já měl problém. Zatraceně velký problém. Utíkal jsem úzkými uličkami, které jsem znal jako svoje boty a snažil se utéct. A v tu chvíli jsem poprvé zmizel ve stínech.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama